@@ -57,7 +57,7 @@ verze Pythonu je vypíšou jen třikrát.
57
57
Jak rekurzi využít v praxi?
58
58
Jeden způsob je si počítat, kolikrát se ještě „zanořit“.
59
59
60
- Představ si potapěče , který prozkoumává mořské hlubiny následujícím způsobem:
60
+ Představ si potápěče , který prozkoumává mořské hlubiny následujícím způsobem:
61
61
62
62
* Jak * „prozkoumat moře“* v určité hloubce:
63
63
* Porozhlédnu se kolem
@@ -71,7 +71,7 @@ Neboli v Pythonu:
71
71
72
72
``` python
73
73
def pruzkum (hloubka ):
74
- print (f ' Zkoumám v hloubce { hloubka} m ' )
74
+ print (f ' Rozhlížím se v hloubce { hloubka} m ' )
75
75
76
76
if hloubka >= 30 :
77
77
print (' Už toho bylo dost!' )
@@ -109,15 +109,15 @@ pruzkum(0)
109
109
# Lokální proměnné
110
110
111
111
Na předchozím příkladu je vidět zajímavé chování lokálních proměnných.
112
- Když je potapěč „na dně“, jakou hodnotu má proměnná * hloubka* ?
112
+ Když je potápěč „na dně“, jakou hodnotu má proměnná * hloubka* ?
113
113
114
114
Tahle otázka je chyták. * Která* proměnná ` hloubka ` ?
115
115
Když je program „na dně“, existují čtyři * různé* lokální proměnné ` hloubka ` :
116
116
každé zanoření, každé zavolání funkce ` pruzkum ` , má vlastní proměnnou.
117
117
118
118
Podobně jako když máš globální a lokální proměnnou stejného jména,
119
119
každá funkce „vidí“ jen tu svoji proměnnou.
120
- Ale když se potapěč vynoří a volání funkce se ukončí, tato proměnná
120
+ Ale když se potápěč vynoří a volání funkce se ukončí, tato proměnná
121
121
přestane existovat.
122
122
A „volající“ funkce vidí svoji proměnnou, ve které je stále původní hodnota.
123
123
0 commit comments